Zima (Kapitola 6)
Ležel v klubíčku na posteli a drkotal zuby. Přemýšlel, že by zavolal Anthonymu. Ještě jednou. Ještě jednou to zkusit...prosit. Mobil pětkrát zazvonil:,,Co zase chceš? Jestli chceš zase škemrat o dávku, už sem řek..." začal Anthony zprudka. Petr ho měkce přerušil:,,Hele Tony...víš, že seš můj nejlepší kámoš...kurva...no a nejlepší kamarádi si mají pomáhat...no nee? Poslyš... sejdeme...dám ti dneska víc peněz....dohodnem se..." žvatlal a drkotal zuby. Anthony se na druhé straně telefonu začal smát:,,Ty seš totálně v piči co vole? Až sem slyšim ty tvý zuby jak ti o sebe v držce mlátěj. Máš chuť viď? Chtěl bys šňupat, jenže nemáš od koho...a já ti nic nedám, dokud opět nevstoupíš do party..." řekl a odmlčel se, čekajíc odpověď. Petrovi to nemyslelo, jediné, co věděl bylo to, že k partě už se nikdy přidat nesmí...znovu se mu vybavil pohled na jehlu a on pevně stikl víčka.
,,Tony, už sem ti říkal, že nemůžu...já jen potřebuju tvůj..." nedořekl, protože Tony už hovor ukončil. Petr stiskl pevně oční víčka a praštil mobilem do matrace, až se odrazil a znovu na ni dopadl. Petrovi se stále více nedařilo držet se v klidu. Zuby mu cvakaly, zakousl se do rtů a po chvíli z nich začala vytékat krev. Nesnášel zimu...a jemu byla zima. Hodně velká zima. Klepal nohama a třel je o sebe, aby se trochu zahřál...moc to nepomáhalo. Zima, zima zima...ztuhlé rty, ztuhlá tvář, víčka se lepí k sobě. Člověk už ani neví, co chce. Žít či nežít? Už je vám to jedno. Jediné, po čem toužíte je teplo. Hřejivé teplíčko, které rozežene ty zlé studené ledovce.
Zůstal ležet. Už se nehýbal. Zlehka dýchal a byl bledý. Kolem vířila noc a zima a pokoušela se o jeho život. Kolem panoval naprostý klid. Při tom zde probíhal souboj mezi životem a smrtí...úplně v klidu, tiše. Vše se mělo rozhodnout tuto noc. V dálce zavyl pes.
První paprsky dopadly na jeho tvář. Nic. Ležel a nehýbal se, tvář bílou jako křída. Ptáci zlehka švitořili a kroužili nad domy. Petr otevřel oči. Hlava ho bolela jak střep. Běžel k záchodu, chytil se mísy a vyzvracel se. Oči měl podlité krví, více než kdy jindy. Kašlal a chroptěl. Chvíli se v kleče díval před sebe, kamsi nad záchod...z očí se mu spustily slzy. Svezl se na zem, chytil se za hlavu a brečel. Slzy mu tekly po tváře a on se ani nesnažil je setřít. Plakal a kopal do země, hlavu v dlaních:,,Karolíno...Karolíno..." kvílel a znovu vztekle kopl do zdi. Po několika minutách znovu usnul.
Bylo pondělí. Šel do školy. Škola. Spousta lidí, které nemá rád, spousta lidí, které rád má a spousta lidí, o kterých neví, co si má myslet. Dnes neměl náladu ani na jednoho člověka ve své blízkosti. Nejraději by byl sám, ve své posteli a přemýšlel. Zdravil tiše, usmíval se zřídka, pokud vůbec. Všechno mu bylo ukradené, nic není důležité. Jen ona... Jak se má? Co dělá? Ví vůbec, že on ještě pořád existuje?
Tenhle stav trval dlouhou dobu. Bylo to mučení duše. Petr proležel několik noc beze snů a spoustu rán v slzách. Myšlenky se mu toulaly do Zdic. Do toho nevelkého města, které pro něj mělo takové kouzlo. Ne...to nebyla pravda. Kouzlo pro něj měla jen jedna bytost. Karolínka. Uvědomil si, že ji musí vidět. Jednoho probdělého večera se tedy rozhodl, že jí příští den napíše.
jsem rád
(Petr, 29. 3. 2010 20:14)