Úplné Temno (Kapitola 5)
Karolína Skalová je zadaná. Petr se odhlásil z facebooku a vypnul počítač. Místnost se znovu ponořila do úplné tmy. Petr vzal do ruky mobil a našel Anthonyho číslo. Dal hlasový hovor a přiložil telefon k uchu. Anthony ho vzal a už se hlásil:,,Nazdar Pete...voláš kvůli té věci s he..." nestačil dopovědět, protože Petr mu skočil do řeči.
,,Jo, volám kvůli tomu. Můžu ho dostat ještě dneska?" zeptal se netrpělivým hlasem, ačkoliv se snažil mluvit klidně. Anthony na druhé straně chvíli mlčel:,,Můžeš ve tři ráno?" optal se tichým hlasem a Petrovi bylo jasné, že se zrovna někde rozhlíží, jestli ho někdo neposlouchá. ,,Jo jasně není problém. Sejdeme se na obvyklém místě." řekl a ukončil hovor. Do tří zbývaly ještě dvě hodiny. Petr šel do kuchyně, otevřel špajz a vytáhl flašku vodky. Váhavý pohled vrhl také na pomerančový džus, ale pak se jen ironicky usmál a špajzku zavřel. Lehl si na postel a popíjel vodku.
Chlast nikomu nedá odpověď. Na žádnou otázku. Někdy, když se však daří, otázku zapomeneme. Petr ji ten večer zapomněl. Byl za to rád. Byl šťastný, úplně šťastný...proč? Protože nevěděl, proč by měl být smutný. Pomyslel si, že až dostane ten herák od Anthonyho, bude ještě šťastnější. Při té myšlence se nahlas zasmál. Byl to smích šílence a Petrovi připadal vtipný, a tak se smál ještě víc. Pak naráz přestal. I to mu přišlo vtipný, a tak se zase rozřehtal.
Smál se a přemýšlel nad blbostmi, které ho rozesmívali. Pak vstal. hodil na sebe mikinu, kapucu na hlavu a přes to bundu. Vyrazil ven. Večer byl zase mrazivý, zábl až do mokru kosti, ale Petr byl spokojený, smál se. Studený vzduch však jako by nesouhlasil, protestoval proti jeho dobré náladě a pronikal nosem až do mozku. Petr se uklidnil. Po půl hodině konečně přišel k místu, které hledal.
Většina podchodů v tomhle městě byla osvětlená. Tenhle nebyl. Možná i proto, že to nebyl tak docela podchod. Byl to vstup do kanálu a panovala v něm naprostá tma. Petr do něj vstoupil a již po pár krocích se ztratil v úplné tmě. V temnotě nebylo vidět ani na nataženou ruku. Petr tiše zapískal...žádná odpověď. Opřel se o zeď a čekal. Minuta za minutou se vlekla a Petrovi byla stále větší zima. Taky se mu začínalo něco vyostřovat...nějaká špatná zpráva, událost, která ho dneska skoro zabila...
Ozvalo se zahvízdání. Petr trhl hlavou směrem ke vchodu. Ačkoliv si již jeho oči trochu přivykly na tmu kolem, stále v ní neviděly dál než na dva kroky. ,,Anthony?" řekl Petr tlumeným hlasem a dál provrtával očima tmu. ,,Jo jsem to já." ozval se hlas a také kroky, které k Petrovi mířily. Petr natáhl ruku a kamaráda chytil za rameno. Cosi zašustilo. Petrovi se doširoka rozevřely oči. V druhé chvíli již držel v ruce balíček. Anthony se smál. ,,Dostal sem ho teprve před hodinou, máš to ale kliku chlape." Petrovi bylo jasné, že se ve tmě culí jak malé děcko. Strčil balík do kapsy, chytil kamaráda pevněji za rameno a táhl ho znovu ven z podchodu na světlo.
Vytáhl peněžku a bankovky, strčil jich pár Anthonymu do ruky. ,,Díky Tony." řekl a usmál se. Ruku měl v kapse pevně přitisknutou k balíčku. Anthony si ho zvědavě prohlížel. ,,Znamená to, že seš zpátky?" tázal se a nepodařilo se mu úplně potlačit náznak jásání. ,,Kluci by tě rádi zase viděli na setkání...každej už určitě zapomněl na tu trapnou nehodu..." žvanil a usmíval se. Petr ho zarazil:,,Já nezapomněl. Můžeš se mnou počítat i na další dávku, ale to je všechno." řekl a jeho hlas zněl chladně.
Anthonymu se to ani trochu nelíbilo. Vypadal sklesle a taky trochu naštvaně: ,,Co je s tebou? Seš očividně v prdeli, tak proč se zase na všechno nevysereš a nezajdeš mezi nás?" dorážel a jeho hlas zněl až prosebně. Petr zvedl hlavu a jeho oči plály hněvem. ,,Di do hajzlu. Seru na to, na co chci srát. Máš pravdu, že se zase hrabu ve sračkách, ale mezi ty největší ještě zapadnout nehodlám. Zatím ne!" řekl a pohledem Anthonyho probodával. Ten se očividně urazil a teď jako by se nafoukl: ,,Tak sračky jo? A kdo ti pomoh, když si byl tehdá v prdeli...ty víš z čeho...co? Kdo ti pomoh všechno hodit za hlavu? Kdo tě nakonec dokonce preferoval, jako svýho vůdce, řekni mi, kurva, kdo?!" poslední část věty už řval a nohou kopl do země. Petr se na něj díval už o něco klidněji.
,,A řekni mi zase ty, kdo mě nechal v MCT ležet, když se blížili fízlové a já toho měl u sebe tři prdele, co? Moh sem jít sedět! A na pěkně dlouho! Kurva! To vám ale, debilům, nikomu nedošlo. A řekni mi, co to žvaníš o jakým vůdci? Žádnýho vůdce sme neměli! Proto jsme byli tak dobrý! Žádnej klan nevěděl, po kom z nás jít!" říkal tiše, ale přesto s velkým důrazem. Anthony vypadal jako malá holka, co se stydí. Pohled k zemi na vlastní nohy, botou šťoural do kamínku na zemi.
,,Oficiálně vůdce nebyl, to máš pravdu. Ale vždycky se udělalo to, co jsi říkal ty, protože ti to z nás nejlíp myslelo a každej to uznával. Nikdo nebyl víc než ty, Pete." řekl a s řečí se mu vrátila i odvaha, vážnost a sebeúcta. Vzhlédl a podíval se Petrovi zpříma do očí. ,,Všichni jsme ti věřili." řekl a teď už to znělo vážně hrdě. Petr mu pohled opětoval: ,,Já vám věřil taky, ale vy..." nedokončil a podíval se na zem vedle sebe. ,,Tohle nemá cenu, už se tam asi nevrátím, za tejden zase tady. Ve tři. Měj se ahoj." řekl a odcházel, ruku stále na sáčku.
Večer to konečně zase udělal. Jako by se dlouho topil pod hladinou vody a teď znovu vyplaval a z plna hrdla se nadechl. Hluboký výdech...aaach. Uvolnění. Sranda, prdel, prdel, sranda. Smích. Větší smích. Šílený smích. ,,Jooo!" zařval a smál se, skulil se na posteli do klubíčka, rukama si objímal kolena a tiskl k nim bradu. Smál se stále víc. Vždyť všechno bylo najednou tak legrační. Legrace. I to slovo legrace je prdel jako sviňa. Smích.
Z domu vycházel ještě dlouho ten šílený zvuk, který postrádal jakoukoliv logiku. Nejlepší na tom ale byla věc, že druhý den ráno ste pořád otázku neznali. Nastalo období absolutního temna, ze kterého se Petr již nikdy neměl (a rozhodně ani nechtěl) probudit.
um....
(Arisu, 20. 3. 2010 21:46)